Může se zdát, že se tu nic neděje, ale skrytě se snažím tvořit svůj seriál o motivaci a o tom, proč selháváme. Bohužel mi první článek nejde úplně od ruky. Pořád ho přepisuji a mažu a vlastně jsem vůbec nedošla k nějakému zdárnému a smysluplnému konci. Ostatně ani pro vedení blogu nejsem zatím dostatečně motivovaná. Chtěla bych si vytvořit nějaký hezký layout, nějakou grafiku a konečně začít přidávat nějaké fotky, ačkoli k tomu focení se teprve pomalu dokopávám a moje fotky a aranžmá jídla nepůsobí kdovíjak. Ale co už, všechno chce čas a kdyby to tu měl být můj osobní občasník, pořád je to pokrok.
Mám alespoň jednu dobrou zprávu: po půl roce jsem zase maximálně motivovaná, na sladké chuť nemám, pokud něčím přešlápnu, tak tím, že neodhadnu množství jídla nebo si dopřeji něco tučnějšího (většinou kousíček nebo kuřecí maso s kůží). Není na tom nic zlého a neberu to tragicky. Hlavní je, že mě to baví a žijeme jen jednou.
Co mě teď motivuje? Asi skupinky na Facebooku, kde se objevují recepty, kterými se inspiruji a občas dostanu chuť na nějakou dobrotu, co by mě samotnou nenapadla. Kupodivu jsem nedělala jedinou sladkost, snad jen sušenky, o kterých jsem psala na předchozím blogu.
Hodně se říká, že cesta ke zdravému životnímu stylu, je v hlavě. U nás na ústavu tomu říkáme „mentální nastavení“, prostě stav, kdy se mysl upírá na určitý okruh věcí a alternativy nepřicházejí v úvahu. Myslím, že mi to prostě (alespoň na nějakou dobu) v hlavě přecvaklo. Připadá mi najednou důležité mít pod kontrolou to, co jím, být v tom co nejvíc přirozená. Taky bych chtěla něco ušetřit. Ráda bych omezila maso i mléčné výrobky, protože je jíme víc, než je pro život nezbytně nutné. Chci ale experimentovat. Vyrobila jsem první chleba (fotky ale udělám jindy, nevyšel mi moc fotogenicky), čtu si o sýrařině. I šunku snad jednou uvařím vlastní.
Cvičím pro radost a těším se, až bude zase více možností toho, co dělat. Hlavně bych se chtěla trochu rozběhat, ale to spíš až na jaře. Tam bude motivace asi nejslabší, zatím jsem nedala víc jak dva výběhy ročně. Ale třeba mě to tentokrát chytne.
Hlavně nemám pocit, že bych si něco odepírala. Buď jsem přestala mít na některá jídla chuť, nebo jsem jejich konzumaci odložila na později a už na to nemyslím. Tím, že experimentuju, se víc těším, co zase vyrobím, a na nic jiného nevnímám. Ostatně všichni víme, že mozek nezná slovo ne a že zakázané ovoce nejlíp chutná. Čím víc si něco zakazuji, tím větším se to stává objektem zájmu a soustředění na cíl jde pryč. Je to jako si říct, abychom nemysleli na růžového slona.
A tak, až budete zase přemýšlet, jak začít, skončete se zákazy. Místo toho si dejte nějaký smysluplný a splnitelný příkaz, na jehož plnění se upnete. Přesměrujte tak pozornost jinam. Uvidíte, že na zakázané ovoce zapomenete a zdraví se vám stane zábavou, kterou přijmete snáze za svou.
