Když jsem dneska odcházela z práce, rozhodla jsem se alespoň kousek jít domů pěšky, déšť, nedéšť. V poslední době bývám odpoledne vyčerpaná, hlavně kvůli tomu, jak brzy vstávám, abych stihla trénink ještě před prací. Domů to mám něco kolem pěti kilometrů, což mi dává dost času si trochu vyčistit hlavu. Vlastně jsem ten čas věnovala přemýšlení nad blogem, jestli to byl dobrý nápad vůbec něco psát a o čem by to všechno vlastně bylo. Po prvním odbočení mimo mou původně vytyčenou trasu mě napadlo, že psát o chůzi by nemuselo být až tak špatné.
Chůze je pro mě odjakživa základ všeho pohybu, jediné možné kardio (protože i přes všechno cvičení světa mám u každého jiného pohybu tepovku příliš vysoko na to, aby to mělo vůbec nějaký účinek) a způsob meditace. Ostatně už ve středověku symbolizovalo poutničení cestu samotného života a způsob, jakým najít kontakt se sebou samým a s Bohem v sobě. A v období romantismu, kdo nechodil, nebyl dostatečně pro svou dobu in. Ostatně i Mácha si došel pěšky až do Říma. Tuto náladu vyjadřuje například citát Williama Hazlitta: „Když chodím v krajině, chci růst jako krajina.“ Tím se samozřejmě nabízí, že chození a příroda jsou neoddělitelně propojené jevy.
Pro mě je pěší cestování způsobem, jak si do běžného dne přinést trošku neznámého. Stačí jedno odbočení oproti běžné trase. Až dětskou zvědavost probouzí třeba jen rozcestník, zvláštně rostlý strom nebo i myšlenka na to, že člověk prostě ještě někde nebyl, a to chodí každý den kolem. Díky tomu jsem dnes objevila třeba buddhistické centrum na místě, kde bych ho nečekala, hezké údolí, které působilo jako pěkně vzdálené místo od Brna, i pro mě neobvyklý výhled na město. Zacházka dva kilometry. Ale stálo to za to. Takové malé cvičení všímavosti, možnost být na chvíli mimo sebe a vnímat jen to, co se děje okolo, aby se pak člověk mohl vrátit ke svým myšlenkám. Anebo se můžeme třeba jenom tiše divit právě jako děti.
A hlavně chození děla hezká těla. Pro začátek je ideálním pohybem snad pro každého. Vrací sebevědomí, kondici a mnoho dalšího. Posílíme nohy, zadek, lýtka... A když do toho trošku šlápneme, spálíme nějaký ten gram tuku (buďme realisti). Jak nás to přestane bavit, můžeme si to trošku vytunit a pořídit si hole, nebo se dát do běhu... nebo si u toho třeba jenom poskakovat, když nás nikdo nevidí. Posílíme kardiovaskulární systém a pokud jsme v krajině, zlepší se nám well-being. A můžeme růst jako krajina.
Vidím, že dneska už ani neudržím myšlenku, ani nevytvořím nic informačně záživného, a už vůbec nějak myšlenkově konzistentního. Tak se mějme dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat