Počítáme živiny

Dnešek si vynutil volno. Prostě když není práce, tak smůla. A tak si holt musím dělat radost jinak. Například díky tomu mám alespoň trochu lesních hub. Sama se k houbařině sotva dokopu a vlastně toho ani moc nepoznám, tudíž se raději s důvěrou svěřím někomu, kdo má papír, že se v tom alespoň malinko vyzná.

Zdroj obrázku: https://i.ytimg.com/vi/wiUrjZ53Otk/maxresdefault.jpg

V poslední době se na sebe trochu zlobím. Dodržuji, co se dá, jím pravidelně, chodím pěšky, jak jen to jde, dřu se v posilovně a vůbec se nelepším a nelepším. Nehly se ani kila, ani centimetry.  Sice se sem tam objevila sklenička vína nebo trochu piva, ale nikdy ne v množství, které by cokoli mohlo změnit (po pivu mívám dokonce druhý den nižší váhu). A to mi to před lety tak krásně fungovalo. I s občasnou pizzou nebo hranolky. Všude se navíc doporučuje nic moc nepočítat, protože je to stresující a neudržitelné et cetera, et cetera, et cetera.

O chůzi

Když jsem dneska odcházela z práce, rozhodla jsem se alespoň kousek jít domů pěšky, déšť, nedéšť. V poslední době bývám odpoledne vyčerpaná, hlavně kvůli tomu, jak brzy vstávám, abych stihla trénink ještě před prací. Domů to mám něco kolem pěti kilometrů, což mi dává dost času si trochu vyčistit hlavu. Vlastně jsem ten čas věnovala přemýšlení nad blogem, jestli to byl dobrý nápad vůbec něco psát a o čem by to všechno vlastně bylo. Po prvním odbočení mimo mou původně vytyčenou trasu mě napadlo, že psát o chůzi by nemuselo být až tak špatné.
Chůze je pro mě odjakživa základ všeho pohybu, jediné možné kardio (protože i přes všechno cvičení světa mám u každého jiného pohybu tepovku příliš vysoko na to, aby to mělo vůbec nějaký účinek) a způsob meditace. Ostatně už ve středověku symbolizovalo poutničení cestu samotného života a způsob, jakým najít kontakt se sebou samým a s Bohem v sobě. A v období romantismu, kdo nechodil, nebyl dostatečně pro svou dobu in. Ostatně i Mácha si došel pěšky až do Říma. Tuto náladu vyjadřuje například citát Williama Hazlitta: „Když chodím v krajině, chci růst jako krajina.“ Tím se samozřejmě nabízí, že chození a příroda jsou neoddělitelně propojené jevy.
Pro mě je pěší cestování způsobem, jak si do běžného dne přinést trošku neznámého. Stačí jedno odbočení oproti běžné trase. Až dětskou zvědavost probouzí třeba jen rozcestník, zvláštně rostlý strom nebo i myšlenka na to, že člověk prostě ještě někde nebyl, a to chodí každý den kolem. Díky tomu jsem dnes objevila třeba buddhistické centrum na místě, kde bych ho nečekala, hezké údolí, které působilo jako pěkně vzdálené místo od Brna, i pro mě neobvyklý výhled na město. Zacházka dva kilometry. Ale stálo to za to. Takové malé cvičení všímavosti, možnost být na chvíli mimo sebe a vnímat jen to, co se děje okolo, aby se pak člověk mohl vrátit ke svým myšlenkám. Anebo se můžeme třeba jenom tiše divit právě jako děti.
A hlavně chození děla hezká těla. Pro začátek je ideálním pohybem snad pro každého. Vrací sebevědomí, kondici a mnoho dalšího. Posílíme nohy, zadek, lýtka... A když do toho trošku šlápneme, spálíme nějaký ten gram tuku (buďme realisti). Jak nás to přestane bavit, můžeme si to trošku vytunit a pořídit si hole, nebo se dát do běhu... nebo si u toho třeba jenom poskakovat, když nás nikdo nevidí. Posílíme kardiovaskulární systém a pokud jsme v krajině, zlepší se nám well-being. A můžeme růst jako krajina.

Vidím, že dneska už ani neudržím myšlenku, ani nevytvořím nic informačně záživného, a už vůbec nějak myšlenkově konzistentního. Tak se mějme dobře.

Začínáme

Rozhodnutí psát blog pro mě není zcela nové. Už před lety jsem se o cosi takového pokoušela. Skončilo to však velice záhy, a to na mojí vlastní lenosti, nedostatku nápadů a témat a taky pocitu, že vlastně nemám světu co říct. Pokoušela jsem se o klasický foodblog podobný všem okolo, možná s přesahem do fitness a vůbec. Protože na toto téma již bylo mnohé řečeno, neměla jsem ani šanci si tam najít to svoje a netlumočit ostatní blogery.

Už tehdy jsem se však pokoušela mapovat jakýsi (nepřicházející) progress ve stravování a cvičení. Poslední půlrok mě však postavil před spoustu změn, které vedly k získání skoro celých deseti kil nadbytečného tuku. Stěhování, boj s diplomkou, neschopnost skloubit práci, školu a péči o svou ctěnou osobu, to vše vedlo k pocitu, že mám nárok žít jaksi prasácky. Obzvlášť v době horečného psaní diplomky jsem znala snad všechny rozvozy v Brně, jídla do mikrovlnky a já nevím co, jen abych si život o něco usnadnila. Hotové státnice mě však přiměly opět přehodnotit životní styl a začít se sebou něco dělat. A tak bojuji s váhami v posilovně (ač to bolí mnohem víc než kdy předtím), opět sbírám recepty a sháním zdravé potraviny. Hlavně to jídlo je však boj, pokud člověk neživí jen sám sebe, ale i někoho, kdo hubnout nemusí... a mlsná je taky sviňa, co si budem nalhávat. Jsme jen lidi.

Ale nebude to jen o jídle a případném cvičení, ale snad i o spoustě jiných věcí, které mě zajímají nebo zaujmou. Protože o jídle už toho stejně bylo řečeno spousta a recepty najdete v různých verzích na internetu (ale nevyhnete se jim), pokusím se na to celé jít trošku psychologicky. Tématem bude i motivace, což oceníme nejen v souvislosti s jídlem a cvičením. A možná i naopak, jakým způsobem jídlo ovlivňuje naši mysl. A nejen jídlo, ale taky jak se vůbec můžeme naučit cítit trošku lépe, ačkoli já sama v tomhle ani zdaleka nejsem mistr (jsou naopak dny, kdy mě přepadají deprese, ze kterých se jen ztěžka vymaňuje). Prostě široký záběr, ale jen to mě možná udrží v nějakém psavém nadšení. Hlavně si díky tomu budu muset ledacos nastudovat a mít novou motivaci k učení se vždycky hodí. :-)

Takže pár statistik závěrem:

Dosavadní doba cvičení: 2 týdny

Váha: 88 kg (plus mínus)

Zadek: 116 cm

Břicho: 86 cm

Nohy: 70 cm

Hrudník: radši se ani nezajímám, stejně pude první.

Tak zatím, snad první článek o něčem sesmolím brzy.